- Dne 06.01.2014
Stará dobrá pravda hovoří o tom, že speciální dovednosti si člověk dobře osvojí, pokud cviky opakuje minimálně 10.000 krát.
Samozřejmě je pak dále oživuje. Lehce se hovoří, ale těžko koná… .
Po delší době jsem se zúčastnil speciálního potápěčského výcviku. Většinou to bývá naopak, kdy já jsem ten, co někoho školí. Tentokrát jsem byl důsledně a tvrdě školen já sám. Jen jsem koukal, jak mi to dalo zabrat. Už jen skutečnost, že jsme byli 2 až 3 krát denně pod vodou, kde jsme plnili in natura dosti těžké cviky, nám všem dala dost zabrat.
Počasí bylo skvělé a to nám trochu ulevilo od totálního horka, kdy bychom zdecimovaní horkem museli do vody. Veškerá cvičení se odehrávala ve dvojicích. Každý měl na sobě jednu nebo dvě stage s EAN 50 a EAN 100. Samozřejmě k tomu dvojče 2x12.
Vše se točilo kolem dekomprese a jejího správného provádění včetně různých krizovek. Dekompresní výstup ve dvojici ze dvaceti metrů, podél dekobójky, za dýchání z jedné stage a jeden ze dvojice je bez masky, nám dal dost zabrat.
Už jen udržet hloubku, obsluhovat "slepého" parťáka, bójku a u toho si ještě přidýchávat deco směs v rytmu 2 nádechy a předat… čekat na další dva nádechy… zase předat a tak to dělat po dlouhé minuty.
Mezitím řídit výstup a pracovat s bójkou, vztlakem a hlídat k tomu ještě slepého parťáka.
No dost makačka.
Tak jak jsem se zglgal při některých cvičeních si ani nepamatuji, kdy naposledy to za mé potápěčské kariéry bylo. A to vám řeknu, že za těch více jako 30 let jsem toho pod vodou zažil dost.
To už pak dekompresní výstup ze 30 ti mertů a provádění dekomprese ve volné vodě tzv. bez referencí mi připadal jako pobyt v lázních.
Taky to byl docela mazec.
Ve dvojici spolupracovat, vynořovat se volnou vodou bez orientačních bodů, dělat deco zastávky podle plánu a řídit se jen počítačem a intuicí.
Nakonec jsme obdrželi certifikace a šup šup rychle domů se chlubit.
O jedno poznání se s vámi chci podělit.
Ne každý potápka vše ovládá dokonale.
Na sobě jsem zjistil, že se při potápění podvědomě vyhýbám věcem a cvikům, které mi zcela dobře nejdou a nemám je rád, v domnění, že to tímto ošidím.
Neošidíte tím nic, jenom sebe. Zjistil, jsem, že když je člověk zahnán do těžké krizové situace, kde tato nepopulární a "vyhýbaná" cvičení musí tváří v tvář smrti provést, tak ten "odpíraný" trénink chybí.
To se projeví v brilantnosti provedení a zvládnutí krizové situace.
A přece o to jde, ne?
Takže přátelé, cvičte, cvičte, cvičte a nestyďte se říci si o radu, popř. o provedení "cvičných jízd".
Rád se vám budu věnovat.
Roman Kudela