- Dne 14.01.2015
ÚVOD
Když se můj dlouholetý kamarád Roman Kudela na mě obrátil s dotazem, bylo to někdy na podzim loňského roku, jestli bych chtěl něčím přispět na internetové stránky Vašeho potápěčského klubu, mimochodem velmi pěkně zpracovaných, odpověděl jsem, že mi bude ctí a potěšením. Domluvili jsme se na tom, že to bude formou jakéhosi nepravidelného seriálu, dnes již historických snímků, které jsem začal točit někdy v době končící éry svazarmovského potápění. Tehdy, když vrcholem pro mě cenově dostupné AV techniky byl dnes již muzeální systém VHS a dnešní vysoké rozlišení bylo neznámým pojmem, bylo nezbytně nutné ještě na koleně vyrobit vodotěsné pouzdro pro kameru, vyřešit a zhotovit příslušné osvětlení, naučit se s tím vším zacházet a neutopit se při tom. Výsledkem jsou víceméně povedeně nebo naopak nepovedeně zhotovené amatérské snímky za jejichž kvalitu se předem omlouvám. Každopádně to ale byla dobrá zábava a úsilí takto vynaloženého nelituji. (Jiří Vrba)
1. POTÁPĚČSKÝ SKAFANDR DRAEGER DM 220
Dnes chci ukázat něco, k čemu se běžný sportovní potápěč málokdy dostane. Jde o techniku používanou potápěčským týmem Hlavní báňské záchranné stanice v Ostravě, se kterým jsem měl tu čest řadu let spolupracovat. Potápěčská souprava DM 220 výrobek německé firmy Drager. V principu to je vylepšený ventilovaný Siebeho skafandr známý bez mála 200 let. Základ tvoří přílba do které je přiváděna stálá dávka vzduchu. Jeho množství si může potápěč sám nastavit regulátorem na prsou. Přebytek vzduchu odpouští automaticky regulovatelným ventilem na boku přílby. Přívod dýchacího media je proveden hadicí z padesátilitrové tlakové lahve (20 Mpa), přes redukční ventil. Zároveň s hadicí vede telefonní dvojlinka, takže potápěč je s návodčím v neustálém kontaktu. Přílba je bajonetovým spojem nasazena na náplecník, který je pomocí šroubů vodotěsně spojen s oblekem vyrobeným z odolné ale nikoliv nepoddajné specielní tkaniny. Vztlak si potápěč reguluje dle libosti sám množstvím vzduchu v obleku a pomocí mezinožního závaží umístěného v rozkroku a potápěčských bot. Pod oblekem má na sobě spodní prádlo, zajišťující tepelný komfort. Při práci na místě na příklad při řezání kovu, je výhodné se přetížit a získat tak potřebnou stabilitu. Na zádech je umístěna havarijní zásoba vzduchu pro případ poruchy. Pomocí tohoto zařízení je tedy možné v relativním bezpečí, v suchu, v teple a pohodlí, vykonávat dlouhotrvající pracovní úkony i v hygienicky závadné vodě.
Další vymožeností je dálkově ovládaná videokamera ROV(remote operate vehicle), schopná odolávat tlaku odpovídajícímu hloubce 300 metrů. Její pohyb obstarávají malé elektromotory pohánějící vrtulky ve všech směrech. Pohyblivý je rovněž objektiv kamery. Potřebná energie je dodávaná plovoucím kabelem, kterým se přenáší také signál z kamery na monitor. Obsluha na povrchu má ovladač k řízení, a na monitoru vidí to, na co míří objektiv kamery a zároveň údaje o hloubce a směru kterým se stroj pohybuje. Uzavřené válce na bocích jsou plováky a hustota vody se dá regulovat malými závažíčky. Zařízení vyrobené v USA, původně pro kontrolu ponořené části letadlových lodí, má mnoho způsobů využití. Na příklad bylo použito v Hranické propasti nebo pomáhalo policii ČR při objasňování Orlických vražd.
(autor Jiří Vrba, video autor Jiří Vrba, foto autor Jiří Vrba a různí kluci z HBZS Ostrava)