Wild Cave Diving - (Sometimes in Slovakia)

Zpět

Většina pohádek začíná jinotajem kdy a kde se to nebo ono stalo. Pro mě tento zážitek takovou pohádkou byl.
Kdo by řekl, že květen roku 2010 bude tak zvláštně deštivý, že řeky mocně vystoupí z břehů a budou nás ohrožovat svými nebezpečnými rozmary.
Měsíc květen býval pro mě po většinu dní laskavým obdobím mého života.
Karel Hynek Mácha jej nazýval obdobím znovuzrození, rozpuku lásky a porozumění.
Tak jsem si říkal, že by mě květen mohl svými májovými deštíky, přívětivým teplem a zvláštním rozpoložením přivést do zvláštní euforie.
Tak se mi to také stalo… .


Zatáčka za zatáčkou, zvuk motoru, příkré stoupání, časté řazení rychlostí a náhlé brzdění mě ukolébalo do té míry, že jsem usnul.
Náhlé žuchnutí a následné bouchání mě vytrhly ze snění.
V obavě, že se něco přihodí s mým kufříkem zvláštního určení a potápěčským vybavením, jsem stěží otvíral oči.
Ve snu, jsem si skládal vercajk na průnik do jedné prý neznámé jeskyňky, kam jsem se měl dnes podívat.
Moje plány byly příliš odvážné na to, aby se někdy mohly uskutečnit. Měl jsem zde zcela jiné poslání, než dobývat krásy zatopeného podzemí.
Avšak v polospánku jsem si představoval, jak proplouvám zatopenými prostorami a kochám se jejich dosud nepoznanou krásou.
Pracovní povinnosti byly nakonec splněny a tak byla příležitost k potápku.

Probudilo mě bouchání do karosérie auta. Byl pěkný teplý den a bodrý lesník řekl, že tady je to magické místo, o kterém jsme včera večer mluvili.
Ze skály vytékal malý křišťálový potůček, na jehož dně, kde potůček vyvěral ze skály, se černal otvor.
Z venku to vypadalo, že neprojde ani myš, ale po ujištění, že potok vyplavuje i veliké předměty, jsem si začal skládat vercajk.
Dvě S 80 jsem si klapnul na bacplate po stranách a vlezl do potůčku co nejtěsněji ke skále.
Najednou jsem zapadl do díry s hloubkou kolem jeden a půl metru.
Vyvázal jsem šňůru a začal plavat proti mírnému proudu.
Voda byla nádherně čistá. Světla vykusovala z jeskynní tmy další a další zákruty.
Prostory se přede mnou otvíraly ve větší a širší chodbu s malými sály, kde se dalo pohodlně stoupat až ke stropu a kochat se pohledem dolů, kde bylo také místo, odkud jsem připlaval.
Místy byla chodba úzká tak, že jsem musel dát flašky zcela pod sebe, abych proplaval.
Na tuto lokalitu jsem si nezvolil příliš vhodnou konfiguraci.
Lepší by byly flašky klasicky na zádech.
Navázal jsem druhý buben a hurá dál.
Hloubka se pohybovala mezi sedmi a patnácti metry.
Křišťálová voda zbarvená mírně do zelena spolu s namodralým světlem led baterek měla nádherný zvláštní odstín měnící se podle úhlu nasvícení.
Byl jsem překvapen jen mírnou kalivostí tohoto terénu.
Místy ve větších prostorách byl nános sedimentu, který se při opatrném pohybu skoro ani nezvířil.
Mírný proud vše odnášel ven z jeskyně. Zase jsem byl v jedné větší prostoře, visel jsem pod stropem a říkal si, že je čas na návrat.
Kontroloval jsem vercajk a zásobu vzduchu, když tu najednou jsem si všiml, jakoby se začalo stmívat.
Provedl jsem kontrolu světel, ale vypadalo to, že je vše v pořádku.
Jen jakoby svítila méně. Viditelnost se prudce zhoršila. Bylo na čase jít zpět. Nabral jsem směr po šňůře a začal navíjet. To už jsem ale cítil, jak šňůra silně vibruje. Pod stropem to nebylo tak zlé, ale jak jsem se přiblížil k zúžení chodby, odkud jsem připlaval, tak jsem cítil silný proud a tlak vody, který mě chtěl strhnout s sebou.
Rychle jsem mazal zpět ke stropu a přemýšlel, co za průser se to mohl stát.
Viditelnost padala rychle k neviditelnosti. Jiné cesty pro mě není, než do toho vlítnout. Uchopil jsem bubínek, že budu okamžitě hbitě navíjet. Jak jsem se přiblížil k ústí chodby, proud mě nakopl a já byl doslova tlačen kupředu.
Pořádně navíjet jsem samozřejmě nestačil. Proud mě hnal chodbou. Občas jsem bouchnul flaškama o dno či stěnu. Přilba občas zaskřípěla o strop a já jsem při tomto průletu v podivném trimu, tlačil pod sebe flašky a ještě se snažil navíjet.
Byl jsem jako v pračce. Najednou se mnou něco škublo. Zjistil jsem, že šňůru nestíhám navíjet a ona se někde za mnou zachytila. Pokusil jsem se zastavit ale, tlak vody hodně zesílil. Pustil jsem teda šňůru a po pár metrech jsem naštěstí byl ve větším prostoru a tak jsem se uklidil pod strop, kde byl proud o poznání menší.
Teď jsem viděl jen šňůru vedoucí opačným směrem, než byl východ. Druhá část šňůry byla někde u dna dál zmítána proudem. Kontroloval jsem přístroje, vzduch a prostě dělal vše, abych se uklidnil.
Dobral jsem šňůru, držel se za výstupek ve stěně a lehce poškubával s bubínkem.
Ten se po chvíli uvolnil a já začal rychle navíjet.
Bylo to nekonečné, ale najednou vidím šňůru, jak jde na opačnou stranu. Zapínám další světlo a chci pokračovat v šílené plavbě, když tu jsem si všiml, že viditelnost se o něco zlepšila.
Také proud mírně zeslábnul. Pokračoval jsem dál, již pohodlněji a s menšími útrapami. Navíjel jsem, co to šlo a místy jsem ploutvemi brzdil o skalní nerovnosti, než se mi podařilo úplně dobrat a navinout šňůru.
Po dlouhých minutách jsem uviděl poslední značku na šňůře a věděl jsem, že jsem z toho venku. Při vyústění chodby do potoka jsem slyšel bublavé zvuky. Jak jsem se přiblížil, tak jsem byl vyplivnut z jeskyně do rozvodněného potoka, kde jsem se zastavil až po deseti metrech na kládách a kamenech.
Otočil jsem se na záda, sednul si a v proudící vodě, která mi sahala nad pas, jsem si odepínal vercajk. Slunce svítilo a já byl dost dezorientovaný. Nechápal jsem, co se přesně stalo.

Lesník seděl v otevřeném autě a podřimoval. Pak, jak viděl zvednutý potok, tak klidně pravil, že někde asi trochu zapršelo, protože při normálním dešti voda z jeskyně úplně stříká… .


Roman Kudela

Nahoru