- Dne 30.12.2016
CETINA - akce s Krzysztofem Starnawskim, Mariuszem Linke a dalšími.
Zavírám dveře od auta a vyrážím pro Rozrucha s vědomím, že do auta se už nic nevejde, a že smí mít s sebou maximálně jednu igelitku a poloprázdnou tašku přes rameno. Každopádně kompletní přeskládání věcí v Chlístově mě vyvádí z omylu a s množstvím místa, že bychom mohli naložit ještě deset potápěčů, vyrážíme s Rozruchem do Zadaru. Valíme s tradičními přestávkami, takže není nic divného na tom, že na záchodě na čerpačce v Dolním Dvořišti potkáváme Frantu Pudila. Jsme zrovna někde na pomezí Rakouska a Slovinska, když volá Krzysiek, aby nám řekl, že sraz je rovnou u Cetiny (což je o cca 100 km dál, než byl původní plán, je tedy nutné operativně upravit dobu jízdy i plánovanou Schlafpause) a že bližší informace posílá emailem. A opravdu, na telefonu vidíme, že přišly fotky místa srazu a Print-Screen webové mapy, s označením místa. Jenomže displej telefonu je příliš malý na to, abychom poznali, kde přesně to je. Přeposíláme email Marině, která je zrovna na Blízkém východě a kvůli vedru nemůže spát, aby rozklíčovala, kam máme dorazit a informace obratem předává Rozruchovi přes fajsbůk.
Chvíli po půlnoci mě již v Horvatsku zmáhá únava, tudíž hledáme nějaké vhodné odmoriště, kde uskutečníme Schlafpause. Zaparkujeme auto a se spacím nářadím se sápeme do svahu, pryč z dosahu lamp na parkovišti. Následuje několik hodin zaslouženého spánku. No, spánku... Hluk z dálnice, rosa a noční chlad netvoří zrovna ideální podmínky. Navíc zastavení jakéhokoliv auta v blízkosti toho našeho, na parkovišti odstaveného, nás rovněž nutí sledovat, co se tam děje. Přece jen výstroj v autě nepatří mezi nejlevnější a člověka hned napadají ty nejhorší scénáře.
V pět hodin přichází vysvobození v podobě budíku, a tak rychle házíme celý spací ansábl do auta a vydáváme se na další cestu. S dostatečným předstihem dorážíme na místo plánovaného srazu a s čistým svědomím se můžeme začít věnovat kontinentální snídani v podobě pečených kuřecích stehýnek z dovozu.
Krátce po osmé přijíždí Krzysiek, tudíž následuje zdravení, cappuccino v nálevně u Igora, a rámcové seznámení s plánem akce. Krzysiek ještě volá klukům, co mají dojet z Polska, v kolik že dorazí. Když zjistí, že až po poledni, velí odjezd.
Přesouváme se útulného lesíku, který pro následující tři dny bude naším domovem. A tam následuje příprava výstroje do díry. Úkolem je seznámit se s jeskyní, vystrojit cestu, sestavit lanovku pro transport výstroje a donést do jeskyně Krzyśkovu výstroj. Od slov nemáme daleko k činům, takže po chvíli nakládáme do Krzyśkova auta připravené vaky a vydáváme se za ním směrem k díře. Naše auto odstavujeme u posledního domku a dále jedeme s Krzyśkem. Zastavíme, Rozruch rychle vyhazuje vaky ven z auta, já je schovávám do křoví a Krzysiek odváží auto dolů k našemu. Nikdo prostě nesmí poznat, že jsme v Gospodské.
S Rozruchem odnášíme vaky do jeskyně a převlékáme se do overalů. Jakmile přijde Krzysiek, vede nás jeskyní až k místu, kde je potřeba vystrojit lanovku. Pouštíme se do toho. Praxe z nejedné společně vystrojené lanovky určené k transportu potápěčské výstroje je znát, tedy nehledě na nutnost instalace dalších ocelových kotev jsme za chvíli hotovi a valíme dále do jeskyně. Dojdeme k sifonu, když tu slyšíme "kurwa, ja pierdolę", a hned nám Krzysiek začne vysvětlovat, že hladina je o pět metrů níž, než bývá. Rychle se převléká do sucháče, bere masku, ploutve a skáče do vody. Po hladině pluje dál, až nám zmizí z dohledu. Za chvíli se vrací a povídá, že celý, kdysi-sifon lze překonat bez zanoření. Rychle se převlíká, a hned vyráží nahoru, aby zavolal klukům, ať cestou koupí nějaký člun, který by usnadnil transport přes vodu.My zatím přenášíme věci na překladiště v hlavním dómu. Rovněž vylepšujeme lanovku tak, aby v ostrém provozu běhala epes-rádes. Krátce na to vylézáme z jeskyně, připojujeme se ke Krzyśkovi a vyrážíme na oběd k Igorovi. Jídlo se tam sice topí v oleji, ale lze za něj platit v normální měně (a hlavně je tam wi-fi).
Od kluků přichází zprávy, že člun zatím nikde nesehnali, ale prý narazili na skvělého nafukovacího delfína a hned nám posílají jeho fotky. My se zatím přesouváme čekat do lesíka. Kolem čtvrté přijíždí kluci z Polska. Jsou to Mariusz a Paweł. Ukazují člun, který pořídili. Jedná se o Explorer Pro 200, tak jej zkoušíme cvičně nafouknout a zkusit, zda s do něj vejdou věci. Kluci si nachystají si věci do jeskyně a my zatím asistujeme Krzyśkovi při balení rebreatherů (RB). Poté vyrážíme. Je trochu problém s Mariuszuvým autem, páč má potápěčský obchod a jeho auto je podle toho polepené. Parkuje tedy tak, abychom ostatními auty polepy na jeho autě zakryli. Všichni se přesouváme ke Krzyśkovi do auta a chvíli poté se už opakuje stejný scénář - vyházet vaky z auta, chovat je do křoví a zatímco jej Krzysiek odváží zaparkovat, odnášíme věci k díře.
Převlékáme se, s Rozruchem se chopíme většiny vaků a valíme s nimi k lanovce. Klukům necháváme na starost transport RB, neboť mají lepší polštinu než my a lépe tak rozuměli pokynům, za co se mohou vaky s RB chytit, jak se mohou transportovat a jak pokládat. Na začátku lanovky odkládáme vaky, Rozruch slaňuje dolů, aby mohl sundávat věci z lanovky, zatímco já mu je spouštím dolů. Mezitím doráží kluci a zahajují sestup za Rozruchem. Dole je rovnou odebírají a valí s nimi k sifonu. Jakmile spustím poslední, vydávám se za nimi.
Mariusz s Pawlem odborně nafukují člun (zvládají to celé analogově [hubou, pozn. autora]), my ostatní se zatím převlékáme do sucháčů a navazujeme různé kousky motouzků, které mají sloužit k přetahování člunu. Jakmile je člun na vodě, nakládáme do něj první várku materiálu a vyrážíme plovajíce vedle člunu na druhou stranu. Tam člun vykládáme, uvazujeme druhou část motouzků a dáváme klukům pokyn k jeho přitažení. Krzysiek s Rozruchem vyráží dál stavět žebříček, já čekám, až kluci naloží člun, přitáhnu jej, vyložím a nakládám do něj ploutve. Volám na ně, ať si jej přitáhnout a vyrážím s další částí bagáže dál do díry. S Mariuszem pak neseme zádový RB a proklínám to. Jednak jsou poutka na vaku umístěna na mě moc vysoko, ale hlavně se mi hrozně mlží brýle, tudíž si cestu pouze představuji.
Poláci pak transportují veškerou výstroj posledních 30 metrů, zatímco česká část mančaftu přidělává umělé kotevní body na místech s vertikálními stupni, převazuje poškozené části lana a zbytkem motouzku přivazuje žebřík (bohužel nůž jsme si nechali před sifonem, takže řezání motouzku o kámen má své kouzlo. V tu chvíli ale ještě netuším, že o devět dní později budu na Slovensku s Amosem a Tučňákem přeřezávat lezecké lano pomocí hlavičky skalpelu a sladké tyčinky Twix).
Jdeme se podívat na vodu, kde se zítra bude Krzysiek potápět a pak se pomalu otáčíme. To, že sucháče nejsou moc vhodné pro pobyt mimo vodu, je známá věc, a to, že boty na nich nejsou vhodné na chození v jeskyních, také není žádná novinka. Přesto však bylo ne zcela příjemným překvapením, když mi při sestupu ujela noha a já z chodu kostrbato přešel v let plavmo. A oč byl let plavnější, o to bylo přistání tvrdší a já středem zad trefil šutrák. A už to vidím, od pasu dolů ochrnutej, už si nikdy nezastepuji. Transport nemám šanci přežít. Naštěstí příliš mnoho lidí ví, že jsem tu, takže mě tu kluci nemohou schovat pod kameny a zdrhnout. Vůbec jim ten transport mého těla ven nezávidím. Zkouším tedy pohnout rukou. Jde to. Druhou taky. Pak nohou. Postupně se tedy zvedám. Vyděšené pohledy kluků nahrazuje pohled úžasu. Ne nad mou hrdinnou schopností ignorovat bolest, ale nad dírou udělanou v overalu (později, při ponoru na Slovensku ve studenější vodě zjišťuji, že díra je i v sucháči).
Nezbývalo, než vynést již nepotřebné věci (vrtačky, nářadí a materiál na výrobu žebříku). Zároveň se v praxi vyzkoušela lanovka. Pak už jen návrat na povrch. Ten proběhl za tmy, takže naše zašpiněné overaly, boty i lezecký vercajk mohl zůstat v ústí jeskyně - nehrozilo, že by do jeskyně v tuto dobu šel. Cestou ještě proběhla rychlá družba (v podobě několika sklenek rakije) s chlapíkem, před jehož barákem parkujeme auta a pak už jen hurá do lesíka, pak jakási údržba (fyzická i psychická - někdo facebook, někdo what’s up a někdo ukulele) a hurá do pelechu.
Ráno dne D se nikomu ani moc nechtělo z pelechu. Ale ve spacáku žádný velký objev udělat nelze (neplatí pro cimicidology), takže jsme vylezli a začalo se chystat do díry. Za zmínku stojí zejména doplňování flašek pomocí kyslíkové pumpy přidělané na zadní dveře auta.
Pak vše šlo podle známého scénáře - vyházet výstroj z auta, schovat ji do křoví, atp. U prvního kdysi-sifonu jsem začal mudrovat nad tím, jestli by nebylo lepší přejet na druhou stranu rovnou ve člunu, než se převlékat do sucháče, převážet věci a za sifonem se opět převlékat. Prý by to nešlo. Vidina mokrého sucháče mě nelákala, tak jsem skočil na člun a jal se přitahovat na druhou stranu. A údivu všech jsem projel. Vylézání na druhé straně byla řehole, neboť jsem si musel sám přitahovat člun ke břehu, ale zároveň udržovat dištanc, abych jej neprorazil. Nakonec nezbylo než kleknout a sáhnout do vody, ale co, podařilo se. Volám, že si mohou přitáhnout člun a to bylo přijato s nadšením. Nikdo se nechtěl převlékat. Za chvíli slyším volání, že mohu tahat. Tahám a přijede mi člun s výstrojí. Vyložím ji, a volám, že si jej mohou přitáhnout. Pak zase, že mám tahat já. Tahám a po chvíli vidím, že přitahuji Krzyśka. Padám na zadek. Ne však servilně, ale tak, abych chodidly zapřel člun a držel jej daleko od ostrých kamenů u břehu, a mohl jej přitahovat za motouzek, aby Krzysiek mohl vystoupit. Jenže jemu to bylo málo, ať jej prej přitáhnu bokem. Stalo se, a když pak vystupoval, najednou slyšíme "lup". A v Exploreru Pro 200 najednou byla díra. Naštěstí je vícekomorovej, takže s občasným vyléváním vody a dofukováním jej lze používat i nadále. Krzysiek vyráží na cílové místo a já zatím dělám Chárona a postupně přetahuji kluky. První přejede Mariusz, pak Paweł. Oba hned popadnou převezený materiál a jdou asistovat Krzyśkovi. V okamžiku, kdy dotáhnu Rozrucha, jdeme za nimi.
Krzysiek si za asistence kluků chystá výstroj. Jedno RB má na zádech, druhé na boku jako sidemount. Na hlavě helmu se světly a kamerou, několik počítačů, no prostě hafo úžasné techniky. Zároveň povídá, že se vlastně jedná o světový rekord, neboť takhle daleko od vstupu do jeskyně a navíc s překonáním vertikální vzdálenosti se dosud nikdo s duálním rebreatherem nepotápěl. Krátce na to se zanáří. Rozruch se vytrácí a začíná fotit. My ostatní mezitím jen tak tlacháme. Dokud nás Rozruch z dálky nezačne komandovat, kde máme stát, jak máme svítit, kdy můžeme dýchat a kdy už ne. Pak se k nám přidává a společně s modelkou Mariuszem fotí produktové foto svítilny Trojan.
Tu a tam pod hladinou zahlédneme Krzyśkovo světlo. Objeví se, a po chvíli zmizí. Po nějaké době se konečně vynáří a povídá: "Gentlemani, mám dvě zprávy. Dobrou a špatnou. Ta dobrá je, že díra tam dole valí dál do hloubky. Ta špatná, že tím to pro nás končí, páč pro další postup bych potřeboval jiné plyny a dekompresní stan." Naoko se tváříme hrozně sklesle, v duchu ale jásáme, neboť tím odpadá tahání skútrů, které by použil k bádání rozsáhlých prostor v mělčích vodách (mělčích pro Starnase, pro nás však dost hluboké).
Vyleze z vody, pomáháme mu sundat výstroj a podle jeho pokynů s Mariuszem rozebíráme RB. Krzysiek si pak jedno hodí na záda a na zádech jej donese nad žebřík (čímž nám odpadá část transportu RB v rukách), pak překoná kdysi-sifon a valí na povrch se ohřát. My postupně vše balíme (včetně člunu Explorer Pro 200) a hurá přes vodu a pak k lanovce. Paweł leze nahoru a tahá věci po lanovce, já dole na lanovku věci nakládám, Mariusz je nosí od vody k lanovce a Rozruch vzadu ještě fotí. Vše vynášíme z díry ven a po převlečení to nosíme k cestě, kam zatím přijíždí Krzysiek. Vše se nakládá do auta s tím, že si je přebereme až v lesíku.
Přesouváme se do pizzerie. Objednáváme pití, ale diskuse poněkud vázne. Asi je to tím, že všichni připojili na Wi-Fi. Určuje se plán na příští den a rozhoduje se, že po zbytek dne budeme mít osobní volno. Mariusz s Pawłem se zvedají a jedou si uvařit jídlo. My tři zůstáváme a dáváme si společně největší pizzu. Přináší nám ji blonďatá usměvavá číšnice s obrovskými "plícemi".
Po jídle vyrážíme zpátky. Krzysiek se ještě vrací do restaurace načerpat si do barelu vodu. Rozruch cestou přichází s nápadem jít nafotit zdejší okolí. S tím plně souhlasím. Potíž je, že foťák zůstal u Krzyśka v autě. Nevadí, počkáme na něj u řeky, kudy musí projet a odtud pak půjdeme rovnou fotit. A tak čekáme. A čekáme. A čekáme. A Krzysiek nikde. Z dlouhé chvíle lezeme do řeky a předstíráme osobní hygienu. Do vody vždy skočíme a hned zase vylejzáme. Ale postupně si na chladnou vodu zvykáme a náš pobyt v ní se postupně prodlužuje. Kde ale je ten Krzysiek? Po chvíli nám dochází, že sbalil tu blondýnu. Po chvíli si ale říkáme, že tolik čísel za sebou by asi nedal. Přicházíme s teorií, že v jeho věku to holt trvá dýl. Na telefonu je nedostupný. To naši teorii o prsaté blondýnce potvrzuje. V tu chvíli ještě ale nevíme, že k lesíku vede i jiná cesta, než ta, kterou známe...
Po nějaké době to vzdáváme a vracíme se do lesíka. A Krzysiek tam je. A všechny věci z auta vyložil, všechny věci z vaků vybalil a dal je sušit. Hrudě se nám dmou pýchou - slavný Krzysztof Starnawski vybaluje a dává sušit naše propocené podobleky a zablácené overaly. Popadnem foťák a valíme fotit (teda Rozruch fotit, já jej doprovázet a jen očumovat to, co on fotí).
Vracíme se do lesíka. Během focení nám vytrávilo. Navíc je potřeba sníst ty retro-špekáčky, co jsme si koupili s sebou. Je období sucha. Tak rozděláváme oheň a začínáme opékat špekáčky (samozřejmě bezpečně, pod dozorem dvou horských záchranářů, bývalého hasiče a dvou dobrých duší). Teplý letní večer, borový les, oheň, špekáčky (byť retro), parádní pokec, co víc si přát. Poté, co dohoří dřevo, uhasíme uhlíky a jdeme spát.
Začal pro nás poslední den. Po vydatné snídani se vyrazilo k jeskyni k jeskyni a to podle stejného scénáře, jako v předchozích dnech. Změna nastala až pod lanovkou, kde se vyrazilo západní chodbou k sifonu, za nímž by teoreticky mohlo být napojení na Cetinu. Ale najít ten sifon v labyrintu chodeb byla sranda samo o sobě. Několikrát tam, několikrát zpátky. Naštěstí sifon chtěl Krzysiek překonat pouze se sidemountem, takže materiálu k transportu nebylo tolik (na každého 2 vaky), takže nějaké to bloudění nás nemohlo rozesmutnět.
K sifonu jsme se nakonec dostali, takže se Krzysiek mohl připravit a zanořit. My se mezitím věnovali, jak jinak, tlachání (s výjimkou Rorzucha, který fotil a nás dirigoval, kde máme stát, jak se máme tvářit a jak máme svítit).
Přibližně za hodinu se Krzysiek vrátil. Povídal, že překonání sifonu mu zabralo cca pět minut a zbytek času pokračoval dál suchou částí. Zastavil jej až vertikální stupeň, který bez lezecké výstroje nemohl překonat. Pro nás to znamená sbalit věci a vyrazit zpět. Cestou se některým z nás podaří krapet bloudit (což bylo dáno tím, že ten, který šel předtím poslední a měl značit cestu [nechci Rozrucha jmenovat], měl nyní jít první a hledat své značky, šel opět poslední a ti, co šli nyní první, se v nich nevyznali [na Rozruchovo obranu musím podotknout, že pro mě byl jeho systém značení přehledný, a bloudil bych u systému značení podle kluků]). Nakonec se ale k lanovce dostáváme. Tam se nemůžeme dopočítat vaků. Jeden prostě chybí. Vyrážím jej hledat. Kluci zatím transportují matroš nahoru. Po chvíli jej nalézám a nesu jej k ostatním. Pak lezu nahoru. Po vytažení posledního vaku kluci nosí matroš ven, Rozruch ruší cestu a já odstrojuji lanovku. A pak všichni honem ven. Tam nás čeká společné focení a hromada materiálu k naložení. Nyní se už nemusíme schovávat, takže vše probíhá za všeobecného veselí.
Určuje se plán pro nejbližší okamžiky. Opět vyrazit na pizzu. Jenže Mariusz s Pawłem nechtějí, neboť mají jídla dost, takže si uvaří. A při té příležitosti umyjou v řece veškerej vercajk od bahna. Fíha, smekám, je to od nich moc šlechetné.
My zatím jedeme na pizzu. Krzysiek si stahuje fotky od Rozrucha. Najednou zvolá: "kurva, jsi jedinej člověk na světě, kterej má Canon EOS 5D Mark II a fotí do jpg..." Pak nám přináší pizzu a my se do ní srdnatě pouštíme.
Po jídle jedeme za klukama k řece a zíráme, že to fakt všechno umyli. A pak je na řadě osobní hygiena pod solární sprchou. Po očistě přichází nejhorší část celé výpravy. Slzy v očích, prosmrkané kapesníky, vzájemné sliby, že si všichni budou vzájemně každý den psát, no prostě klasika. Ještě se s Rozruchem jedeme před cestou potápět do Cetiny. Teda potápět, jen v trenýrkách s maskou kouknout pod vodu a pak hurá domů. A tam po patnácti a půl hodinách skutečně dorážím.
S odstupem času mohu s čistým svědomím říct, že akce to byla parádní. Kolektiv taky. Rozhodně se těším na příští rok na pokračování. Tak moc přínosné to bylo. Například Rozruch se během pobytu zejména díky trpělivého přístupu ze strany Krzyśka docela obstojně naučil polsky. Konkrétně tři nejčastěji užívaná slova: "worek" (vak), "ciągnij" (tahej) a "kurwa"...
autor: Ondřej Belica
foto: Krzysztof Starnawski a Jiří "Rozruch" Urbanec