- Dne 01.01.2014
Když jsem si po letech vzpomněl na průkopnické roky potápěčského sportu, kdy vyrábění a upravování potápěčské techniky patřilo k naprostým samozřejmostem, které musel umět každý potápěč, tak jsem byl rád, že mám doma mnoho úhledně svázaných svazků časopisů Vodní revue.
Toto, tehdy jediné, periodikum o potápění jsem začal odebírat v roce 1978, kdy jsem se začal potápět. Později, jsem se stal pravidelným předplatitelem a nedočkavým čtenářem a o něco později, jak jsem bral rozum, autorem různých článků, na což jsem byl patřičně hrdý. Takto jsem s Vodní revue žil, komunikoval a těšíval se na každé nové číslo, až do jejího konce, kdy v devadesátých letech přestala vycházet úplně.
Dnes u nás vychází spousta časopisů s potápěčskou tématikou, nesporně na daleko lepší grafické úrovni. Nechci ale tímto příspěvkem provádět nějaká srovnávání. Jen mě při listování těmito historickými materiály zaujal článek, o kterém bych dnes bez nadsázky řekl, že byl nadčasový. Byl otištěn ve VR č. 4/1980.
Prostě řečeno, některé pravdy, principy a životní schémata jsou platná stále. Část obsahu překladu vzpomínek špičkového jeskynního potápěče Jochena Hasenmayera je bezezbytku platný dodnes. V závěru jej najdete uvedený v autentické podobě, převzatý z onoho čísla VR.
Při četbě těchto řádků nemohu nevzpomenout na kluky a holky holdující potápění, kteří se domnívají, že pokud po nich někdo vyžaduje k určitým potápěčským dovednostem také nějaké získané doložitelné oprávnění, není to nic proti nim samotným, ale jde především o jejich bezpečnost a také o bezpečnost jejich potápěčských parťáků-buddy diverů.
Mnozí z nich kroutí hlavami nad tím, že účast na některých potápěčských akcích je podmíněna doložením příslušné kvalifikace či specializace k provádění konkrétní potápěčské činnosti. Nebo-li, když se chci potápět v jeskyních, pod ledem, v noci, v suchém obleku, či se skůtrem, musím to nejen umět, ale musím k tomuto druhu potápění samozřejmě mít platný certifikát.
Skutečností je, že toto vše stojí nemalé finanční prostředky, které musejí ze svých úspor uvolnit nejen instruktoři, ale také jejich žáci. Jak mi říkal můj děda, již za první republiky se za vzdělání poměrně hodně platilo. Není to tedy nic nového a převratného. Proto si velice vážím lidí, které touha po nových poznatcích a dovednostech dovede k výšinám potápění a předložení nějakého certifikátu nepovažují za buzeraci, ale pouze za logické vyústění svého snažení.
Uvedený příspěvek se netýká pouze jeskynního potápění.
Roman Kudela
Toto, tehdy jediné, periodikum o potápění jsem začal odebírat v roce 1978, kdy jsem se začal potápět. Později, jsem se stal pravidelným předplatitelem a nedočkavým čtenářem a o něco později, jak jsem bral rozum, autorem různých článků, na což jsem byl patřičně hrdý. Takto jsem s Vodní revue žil, komunikoval a těšíval se na každé nové číslo, až do jejího konce, kdy v devadesátých letech přestala vycházet úplně.
Dnes u nás vychází spousta časopisů s potápěčskou tématikou, nesporně na daleko lepší grafické úrovni. Nechci ale tímto příspěvkem provádět nějaká srovnávání. Jen mě při listování těmito historickými materiály zaujal článek, o kterém bych dnes bez nadsázky řekl, že byl nadčasový. Byl otištěn ve VR č. 4/1980.
Prostě řečeno, některé pravdy, principy a životní schémata jsou platná stále. Část obsahu překladu vzpomínek špičkového jeskynního potápěče Jochena Hasenmayera je bezezbytku platný dodnes. V závěru jej najdete uvedený v autentické podobě, převzatý z onoho čísla VR.
Při četbě těchto řádků nemohu nevzpomenout na kluky a holky holdující potápění, kteří se domnívají, že pokud po nich někdo vyžaduje k určitým potápěčským dovednostem také nějaké získané doložitelné oprávnění, není to nic proti nim samotným, ale jde především o jejich bezpečnost a také o bezpečnost jejich potápěčských parťáků-buddy diverů.
Mnozí z nich kroutí hlavami nad tím, že účast na některých potápěčských akcích je podmíněna doložením příslušné kvalifikace či specializace k provádění konkrétní potápěčské činnosti. Nebo-li, když se chci potápět v jeskyních, pod ledem, v noci, v suchém obleku, či se skůtrem, musím to nejen umět, ale musím k tomuto druhu potápění samozřejmě mít platný certifikát.
Skutečností je, že toto vše stojí nemalé finanční prostředky, které musejí ze svých úspor uvolnit nejen instruktoři, ale také jejich žáci. Jak mi říkal můj děda, již za první republiky se za vzdělání poměrně hodně platilo. Není to tedy nic nového a převratného. Proto si velice vážím lidí, které touha po nových poznatcích a dovednostech dovede k výšinám potápění a předložení nějakého certifikátu nepovažují za buzeraci, ale pouze za logické vyústění svého snažení.
Uvedený příspěvek se netýká pouze jeskynního potápění.
Roman Kudela
Strach
Už jste někdy spočítali, kolika těsněními musí projít vzduch na cestě z tlakové láhve až do vašich úst? Hluboko ve skalním sifonu při cestě zpět, ve zvířeném kalu a při vzdálenosti několika set metrů od spásného východu vás možná znovu napadne "co kdyby ted"?
Pravá ruka hledá na prsou druhou automatiku a pevně ji uchopí. Levá hmatá podél zajištovací šňůry. Viditelnost je nulová. Lze rozeznat pouze slabé, rozptylené světlo reflektoru připevněného na helmě a tisíce drobných částeček kalu, které táhnou těsně kolem zorníku masky.
Jenom neztratit šňůru! Do dálky se táhnoucí lano zná cestu zpět. Tlak vody zpomaluje chod myšlenek. Jak to jde kupředu? Blíží se východ dostatečně rychle? Kdyby se dal alespoň odečíst údaj na manometru, hloubkoměru či hodinkách. Ale už jen takovýto pokus s sebou přináší nebezpečné zdržení, ztrátu orientace a zesílený pocit nejistoty.
A co je to tady? Šňůra se opirá o kámen a vede pod něj! Ruka v rukavici tápe ve tmě. Zde, pod kamenem se šňůra zadrhla, ale tady už by měla za kamenem pokračovat. Tohle zatracené hledání - tady je něco - ano, tady - konečně znovu napřímené lano. Dobře, pokračujeme.
Moment - stát! Je tohle vůbec ta správná strana vedoucí ven ze skalního labyrintu? Není to ta druhá? Teplo se rozlévá na prsou a hrdlo se stáhne. Ale to přece musí být ta správná strana, jen se nenechat přemoct neklidem. Dále! Jen tady dole nezůstat, rychleji! Neztratit čas, musí vystačit vzduch.
Ploutve kmitají vodou, lano probíhá mezi prsty, částečky kalu kmitají před očima, plíce sají z náustku stále vice vzduchu.
Najednou se lano napíná. Smyčka vyklouzává z ruky. Zatraceně! Krev pulzuje v uších. Východ se najednou zmenšil a vzdálil do nedohledna. Automatika dává tak málo vzduchu... Zvířený kal se zvedá až k masce.
Po několika kopnutích ploutvemi mizí dno bůhvíkde a zvednutá usazenina zahaluje všechno kolem. Ruka tápe po uvolněném lanu. Jen pryč odsud! Hrud' se svírá. Východ je ztracen (Začíná sifonová panika . . . Emocionální napětí vybičované stále větším nebezpečím uvolnilo přiliv adrenalinu v krvi. Ten vyvolá další vlnu strachu, která ,ohromí vědomě a změní veškerou činnost na zmatenou únikovou reakci.
V sifonu platí pouze pomalý a promyšlený postup po jisticím lanu. Účinky paniky, jejíž kořeny spočívají v nepříznivém sledu událostí, ovtivňuje funkci některých tělesnych orgánů a začínající řetězová reakce prohlubuje krizový stav.
Zrychlená srdeční činnost a zvýšený krevní tlak urychluje krevní oběh. Krční svalstvo naplno otevírá dýchaci cesty, dýchání je rychlé a hluboké, plíce se zcela naplňují vzduchem. Následek - nádechový odpor automatiky se zvyšuje, hlad po vzduchu vyvolává další příliv adrenalinu do krve.
Přes tzv. stadium obrany dochát až ke stadiu vyčerpání, kdy potápěč umírá vysloveně ze strachu a odevzdání. Láhve dychacího přístroje nejsou vydýchané!!! A to všechno pro malou chybu.
Jak to vlastně bylo s tím zachyceným lanem? Běželo neviditelné v tmavé vodě kolem kamery. Ruka, která jej sleduje se nesmí pustit, dokad druhá nenajde pokračování. Otáčenim při hledání další cesty ztrácí potápěč v tmavé jeskyni orientaci.
Pokus o rekonstrukci celého postupu pod vodou s úmyslem znovu najít východ, ztroskotává na narůstajícim strachu. Po tom, co autor těchto zkušeností v roce 1968 zabloudil v sití podzemních chodeb, použival vždy ne návodčím laně malé směrovky, které mohou být nahmatány i potmě.
Proti překvapivým účinkům sifonové závratě a s tím spojeným pocitem pádu chrání pouze vědomí souvislosti. Náš vizuální obraz světa je vázán ne dvě základní skutečnosti. Na skuteč nost, že tíže působi kolmo dolů a linie horizontu je v pravém úhlu k působení tíže. Ve vodě se však tento zažitý obraz světa vytrácí. Receptory tlaku na chodidlech registrují jeho ztrátu, těsně obepínající neoprenový oblek znemožňuje přechod informací z čidel v kůži vnímajících proudění vody.
Při potápění bez možnosti zrakové orientace se horizont ztrácí úplně. Když potom odpadnou poslední uklidňující kontakty s pevnymi základními informacemi nebo alespoň s napjatou návodčí šňůrou, musí dodat chybějící navigační signály čidla tíže a zrychlení ve vnitřním uchu. A když se před maskou zvedají proudy zvířeného bahna a optický dojem pádu jako neadekvátní a již nezpracovatelný přívod informací rozbije náš vizuální systém orientace, potom odpovídá koordinační centrum orientačního systému závratěmi.
S tím je bohužel také spojen pudový strach z pádu, stejný, jako když visíš v závratné výšce na skalní stěně.
Ale proč? Bubliny vydechnutého vzduchu v důsledku změněné pozice hlavy stoupají před maskou a strhávají s sebou závoj kalu. Je to dostatečně působivé, aby v hloubce, kde se začínají projevovat narkotické účinky dusíku, byl již částečně ochromený a nejistý smysl pro rovnováhu zcela narušen.
Dnes je prakticky možné pronikat do jeskyní dále jak 1000 metrů. Umožňují to obleky s konstantním objemem, láhve s kapacitou až 13 000 litrů a další technické pomůcky schopné zajistit pětihodinový pobyt pod vodou o teplotě kolem 4 °C.
IQ nejdůležitější je ale ta skutečnost, že na tyto extrémně dlouhé průniky se musí vydávat jeden člověk!!! Lidská přirozenost a zvyk na imagínární komfort společného zážitku a neustálého vštěpování bezpečnostních zásad způsobují, že ponor osamoceného potápěče již sám o sobě vyvolává stressový stav. Pro potápění v jeskyních potřebuje potápěč získat svou samostatnost zpět.
Bezpečnost skupiny potápěčů je závislá na funkci jejich vizuálních kontaktů. Je mnoho jeskyní s průzračnou vodou (téměř všechny, ale žádná bez jemného kalu, který pokrývá tenkou vrstvou stěny a strop a na dně často dosahuje až metrového nánosu.
Potíže s dorozumíváním začínají při zanoření. Vizuální kontakt je po určité době omezen zvířeným kalem, úvazek na jistícím laně a úzké jeskynní prostory nás .omezují místně. K tomu všemu přistupuje fakt, že oči, které se jež adaptovaly na okoJní tmavé prostředí, jsou oslepovány záblesky reflektoru druhých potápěčů. Na zpáteční cestč při pronikání prostorarui s již dříve zvířeným kalem končí jakýkoii vizuální kontakt a skupina se rozpadá na jednotlivce.
Ted' již žádná další- vzájemná podpora či poskytnutí pomoci neexistuje. Ted nejste jen sami, teď jste zapomenuti! Nyní může každý každého jen zdržet nebo ohrozit. Jestliže tento poznatek získáte teprve v nebezpečné situaci hluboko v sifonu, může být také vaším posledním.
V závislosti na stupni všeobecné nervozity, počtu potápěčů, délce pobytu a stísněnosti prostorů se začíná rozehrávat klasické psychologicko-kriminální drama. jde tu o společný omezený prostor a společnou zranitelnou Adrianinu nit při cestě zpět ke slunci a vzduchu. Přiměřená je i cena, která je v sázce - život.
Bez dramatizování můžeme považovat za zjištěné: již druhý muž v sifonu zdvojuje riziko technické nehody nebo tělesného selhání. Dvakrát zvířená voda způsobuje další potíže a nebezpečí. Další úkoly jako: sledování partnera, dorozumívání, souhlas s rozhodnutím a pocit zodpovědnosti omezuje koncentraci a bezpečnost.
Individuální průnik si se zřetelem na nebezpečí vynucuje střízlivý, realistický a opatrný postup. Nebezpečí ovlivňuje plánování přípravy a promítá se i do rozlodování při sestupu do sifonu.
Při skupinovém ponoru se naproti tomu nenápadně prosazuje latentní prestižní motivace a neodůvodněný pocit bezpečnosti omezuje možnost kritického posouzení situace.
Shrňme tedy dohromady: panika, závratě, potíže při skupinovém potápění, to jsou naprogramovaná subjektivní nebezpečí, která působí na vaší duševní rovnováhu zároveň s psychologickými účinky tlaku vody a celkové str.essové situace spojené s jeskynním potápěnfm. Můžeme je omezit nebo zmenšit nebezpečí přehledem a klidem po celý čas ponoru, zkušeností z potápění v noci, ve zkalené vodě, nebo potápění na slepo, odmítnutím společných sestupů do kalných nebo úzkých sifonů.
A nyní, když si uvědomujete vlastní, objektivní nebezpečí jeskynního potápění, temnotu, chlad, těsná místa, proudění, účinky hloubky, nebezpečí závalu nebo dekompresní nehody, životně důležité funkce každé součástky výstroje od vynechání dýchacfho přfstroje až po roztržení či ztrátu ploutve a stále ještě cítíte chut ponořit se do chladné, průzračné vody, do tichých, neprobádaných prostorů - potom vám r ozumím, říká potápěč J. I-Iaseumayer. K životu patří nebezpečí a jeskynní potápění znamená vlastně intezívně žít.
Zkušenosti potápěče J. Hasenmayera přeložili a upravili:
Ing. Milan Beneš, Václav Kříž Snimek, Michal Piskula
Pravá ruka hledá na prsou druhou automatiku a pevně ji uchopí. Levá hmatá podél zajištovací šňůry. Viditelnost je nulová. Lze rozeznat pouze slabé, rozptylené světlo reflektoru připevněného na helmě a tisíce drobných částeček kalu, které táhnou těsně kolem zorníku masky.
Jenom neztratit šňůru! Do dálky se táhnoucí lano zná cestu zpět. Tlak vody zpomaluje chod myšlenek. Jak to jde kupředu? Blíží se východ dostatečně rychle? Kdyby se dal alespoň odečíst údaj na manometru, hloubkoměru či hodinkách. Ale už jen takovýto pokus s sebou přináší nebezpečné zdržení, ztrátu orientace a zesílený pocit nejistoty.
A co je to tady? Šňůra se opirá o kámen a vede pod něj! Ruka v rukavici tápe ve tmě. Zde, pod kamenem se šňůra zadrhla, ale tady už by měla za kamenem pokračovat. Tohle zatracené hledání - tady je něco - ano, tady - konečně znovu napřímené lano. Dobře, pokračujeme.
Moment - stát! Je tohle vůbec ta správná strana vedoucí ven ze skalního labyrintu? Není to ta druhá? Teplo se rozlévá na prsou a hrdlo se stáhne. Ale to přece musí být ta správná strana, jen se nenechat přemoct neklidem. Dále! Jen tady dole nezůstat, rychleji! Neztratit čas, musí vystačit vzduch.
Ploutve kmitají vodou, lano probíhá mezi prsty, částečky kalu kmitají před očima, plíce sají z náustku stále vice vzduchu.
Najednou se lano napíná. Smyčka vyklouzává z ruky. Zatraceně! Krev pulzuje v uších. Východ se najednou zmenšil a vzdálil do nedohledna. Automatika dává tak málo vzduchu... Zvířený kal se zvedá až k masce.
Po několika kopnutích ploutvemi mizí dno bůhvíkde a zvednutá usazenina zahaluje všechno kolem. Ruka tápe po uvolněném lanu. Jen pryč odsud! Hrud' se svírá. Východ je ztracen (Začíná sifonová panika . . . Emocionální napětí vybičované stále větším nebezpečím uvolnilo přiliv adrenalinu v krvi. Ten vyvolá další vlnu strachu, která ,ohromí vědomě a změní veškerou činnost na zmatenou únikovou reakci.
V sifonu platí pouze pomalý a promyšlený postup po jisticím lanu. Účinky paniky, jejíž kořeny spočívají v nepříznivém sledu událostí, ovtivňuje funkci některých tělesnych orgánů a začínající řetězová reakce prohlubuje krizový stav.
Zrychlená srdeční činnost a zvýšený krevní tlak urychluje krevní oběh. Krční svalstvo naplno otevírá dýchaci cesty, dýchání je rychlé a hluboké, plíce se zcela naplňují vzduchem. Následek - nádechový odpor automatiky se zvyšuje, hlad po vzduchu vyvolává další příliv adrenalinu do krve.
Přes tzv. stadium obrany dochát až ke stadiu vyčerpání, kdy potápěč umírá vysloveně ze strachu a odevzdání. Láhve dychacího přístroje nejsou vydýchané!!! A to všechno pro malou chybu.
Jak to vlastně bylo s tím zachyceným lanem? Běželo neviditelné v tmavé vodě kolem kamery. Ruka, která jej sleduje se nesmí pustit, dokad druhá nenajde pokračování. Otáčenim při hledání další cesty ztrácí potápěč v tmavé jeskyni orientaci.
Pokus o rekonstrukci celého postupu pod vodou s úmyslem znovu najít východ, ztroskotává na narůstajícim strachu. Po tom, co autor těchto zkušeností v roce 1968 zabloudil v sití podzemních chodeb, použival vždy ne návodčím laně malé směrovky, které mohou být nahmatány i potmě.
Proti překvapivým účinkům sifonové závratě a s tím spojeným pocitem pádu chrání pouze vědomí souvislosti. Náš vizuální obraz světa je vázán ne dvě základní skutečnosti. Na skuteč nost, že tíže působi kolmo dolů a linie horizontu je v pravém úhlu k působení tíže. Ve vodě se však tento zažitý obraz světa vytrácí. Receptory tlaku na chodidlech registrují jeho ztrátu, těsně obepínající neoprenový oblek znemožňuje přechod informací z čidel v kůži vnímajících proudění vody.
Při potápění bez možnosti zrakové orientace se horizont ztrácí úplně. Když potom odpadnou poslední uklidňující kontakty s pevnymi základními informacemi nebo alespoň s napjatou návodčí šňůrou, musí dodat chybějící navigační signály čidla tíže a zrychlení ve vnitřním uchu. A když se před maskou zvedají proudy zvířeného bahna a optický dojem pádu jako neadekvátní a již nezpracovatelný přívod informací rozbije náš vizuální systém orientace, potom odpovídá koordinační centrum orientačního systému závratěmi.
S tím je bohužel také spojen pudový strach z pádu, stejný, jako když visíš v závratné výšce na skalní stěně.
Ale proč? Bubliny vydechnutého vzduchu v důsledku změněné pozice hlavy stoupají před maskou a strhávají s sebou závoj kalu. Je to dostatečně působivé, aby v hloubce, kde se začínají projevovat narkotické účinky dusíku, byl již částečně ochromený a nejistý smysl pro rovnováhu zcela narušen.
Dnes je prakticky možné pronikat do jeskyní dále jak 1000 metrů. Umožňují to obleky s konstantním objemem, láhve s kapacitou až 13 000 litrů a další technické pomůcky schopné zajistit pětihodinový pobyt pod vodou o teplotě kolem 4 °C.
IQ nejdůležitější je ale ta skutečnost, že na tyto extrémně dlouhé průniky se musí vydávat jeden člověk!!! Lidská přirozenost a zvyk na imagínární komfort společného zážitku a neustálého vštěpování bezpečnostních zásad způsobují, že ponor osamoceného potápěče již sám o sobě vyvolává stressový stav. Pro potápění v jeskyních potřebuje potápěč získat svou samostatnost zpět.
Bezpečnost skupiny potápěčů je závislá na funkci jejich vizuálních kontaktů. Je mnoho jeskyní s průzračnou vodou (téměř všechny, ale žádná bez jemného kalu, který pokrývá tenkou vrstvou stěny a strop a na dně často dosahuje až metrového nánosu.
Potíže s dorozumíváním začínají při zanoření. Vizuální kontakt je po určité době omezen zvířeným kalem, úvazek na jistícím laně a úzké jeskynní prostory nás .omezují místně. K tomu všemu přistupuje fakt, že oči, které se jež adaptovaly na okoJní tmavé prostředí, jsou oslepovány záblesky reflektoru druhých potápěčů. Na zpáteční cestč při pronikání prostorarui s již dříve zvířeným kalem končí jakýkoii vizuální kontakt a skupina se rozpadá na jednotlivce.
Ted' již žádná další- vzájemná podpora či poskytnutí pomoci neexistuje. Ted nejste jen sami, teď jste zapomenuti! Nyní může každý každého jen zdržet nebo ohrozit. Jestliže tento poznatek získáte teprve v nebezpečné situaci hluboko v sifonu, může být také vaším posledním.
V závislosti na stupni všeobecné nervozity, počtu potápěčů, délce pobytu a stísněnosti prostorů se začíná rozehrávat klasické psychologicko-kriminální drama. jde tu o společný omezený prostor a společnou zranitelnou Adrianinu nit při cestě zpět ke slunci a vzduchu. Přiměřená je i cena, která je v sázce - život.
Bez dramatizování můžeme považovat za zjištěné: již druhý muž v sifonu zdvojuje riziko technické nehody nebo tělesného selhání. Dvakrát zvířená voda způsobuje další potíže a nebezpečí. Další úkoly jako: sledování partnera, dorozumívání, souhlas s rozhodnutím a pocit zodpovědnosti omezuje koncentraci a bezpečnost.
Individuální průnik si se zřetelem na nebezpečí vynucuje střízlivý, realistický a opatrný postup. Nebezpečí ovlivňuje plánování přípravy a promítá se i do rozlodování při sestupu do sifonu.
Při skupinovém ponoru se naproti tomu nenápadně prosazuje latentní prestižní motivace a neodůvodněný pocit bezpečnosti omezuje možnost kritického posouzení situace.
Shrňme tedy dohromady: panika, závratě, potíže při skupinovém potápění, to jsou naprogramovaná subjektivní nebezpečí, která působí na vaší duševní rovnováhu zároveň s psychologickými účinky tlaku vody a celkové str.essové situace spojené s jeskynním potápěnfm. Můžeme je omezit nebo zmenšit nebezpečí přehledem a klidem po celý čas ponoru, zkušeností z potápění v noci, ve zkalené vodě, nebo potápění na slepo, odmítnutím společných sestupů do kalných nebo úzkých sifonů.
A nyní, když si uvědomujete vlastní, objektivní nebezpečí jeskynního potápění, temnotu, chlad, těsná místa, proudění, účinky hloubky, nebezpečí závalu nebo dekompresní nehody, životně důležité funkce každé součástky výstroje od vynechání dýchacfho přfstroje až po roztržení či ztrátu ploutve a stále ještě cítíte chut ponořit se do chladné, průzračné vody, do tichých, neprobádaných prostorů - potom vám r ozumím, říká potápěč J. I-Iaseumayer. K životu patří nebezpečí a jeskynní potápění znamená vlastně intezívně žít.
Zkušenosti potápěče J. Hasenmayera přeložili a upravili:
Ing. Milan Beneš, Václav Kříž Snimek, Michal Piskula