- Dne 20.10.2014
Экспедиция Mогила Родригез
Rodrigézův hrob - aneb temné síly v podzemí i nad zemí.
Na rozhraní chatové oblasti a Vojenského újezdu Libavá, poblíže Čermné ve Slezsku se v panenských lesích obývaných vojáky, lesáky a příležitostnými občany, nachází pěkné zapomenuté staré důlní dílo známé jako Rodrigézův hrob. Nevím, jestli je v něm někde opravdu pohřbený Rodrigéz jehož duše dosud bloudí tajemným podzemím. Události, které se udály během mnoha explorací mě utvrzují v tom, že se tato legenda tentokrát zakládá na pravdě. Jak jinak bych si mohl vysvětlit dramatický průběh jednoho průniku:
Po slanění do dolu jsem si připravil spolu s Martinem lehkou explorační výstroj a hurá do vody. Plaveme ve tmě mnoho metrů po hladině. Kevlarka Drager, naplněná na 300 bar, automatika Poseidon XStream a už jsme si to plavali zatopenou štolou až k místu, kde se strop ukláněl pod vodu. Říkám: „Kendy já to proplavu a podívám se, co je dále“. Vložím automatiku do pusy a pustím ventil. V tom se celým prostorem ozve mimořádně mohutná ozvěna sykotu regulátoru. Došlo k masivnímu „free flow“ efektu. Nitrox volně unikající z regulátoru mě nafukuje jako žábu. Hlavní proud nejde do plic, ale směřuje do žaludku. Po chvíli mám pocit, jako bych měl v žaludku přinejmenším kopací míč. Ostrá bolest polevuje až po chvíli, když plyn ze žaludku odchází ven. Obrovská úleva. Jen tak bez hnutí se bezvládně vznáším na temné hladině. Moje první myšlenka je ta, že nemusím spěchat, protože pokud jsem nakoupil barotrauma plic, tak je do několika minut rozhodnuto. Musím počkat, co bude dál. Jsme sami daleko ve štole a jestli to bylo barotrauma plic, tak za chvíli budou transportovat už jen mrtvé tělo. Nemá smysl panikařit. S tímto malérem potápěč již nic nenadělá. Konec bývá neodvratný do několika minut. Je mi jen trochu divně a čekám co bude dál. Minuty plynou. Přežil jsem. Tak se domlouvám s Kenďákem, že je vše ok a jdeme dál. Vábení štoly je silnější a tak se zanořuji a proplavávám poslední metry zatopeného důlního díla až na jeho konec… . No, nakonec to byl jen popraskaný jícen.
Stejně je to divné. Petra pak v našem stanovém táboře nad dolem poštípaly lesní vosy, pak pijavice v trenkách, promočený stan a mokrý spacák a další drobnosti. No, něco na této legendě asi bude… .
Poděkování za spolupráci při těchto akcích patří také: Martinovi Kendasovi, Ráďovi, Rendovi, Filoušovi, Petrovi Goldíkovi a Rostínovi.
(autor Roman Kudela, video a foto Ráďa Prygl)